Váš prohlížeč je zastaralý!

Pro správné zobrazení těchto stránek aktualizujte svůj prohlížeč. Aktualizovat nyní svůj prohlížeč

Snažím se brát život s nadhledem a lehkostí.
Občas je potřeba podívat se na věci s odstupem a v klidu vše promyslet.
Třeba nad hrnkem Jihlavanky. Já u kávičky vždycky dostanu ty nejlepší
nápady a o tom je i tenhle blog. Tak se inspirujte.

Obrázek dívky ve žlutém

Psí budíček

Ahoj!

Lidé se prý dělí na psí a kočičí typy. Já patřím do té první skupiny, a proto jsem měla velkou radost, když mi kamarád svěřil svého Alana na celé dva týdny.

Úsměv mi ale zamrzl na rtech ve chvíli, kdy jsem zjistila, že pejsek je zvyklý chodit ven už kolem šesté ranní. To, že dobrovolně vstanu před sedmou, mi totiž v tu chvíli přišlo stejně pravděpodobné, jako to, že přesedlám z kávy na kakao.

Alan mi ovšem nedal na vybranou. Hned první ráno mi s úderem šesté nekompromisně skočil do postele. Druhý den jsem sice zavřela dveře do ložnice, tiché kníkání v kuchyni mi ale trhalo srdce. A tak jsem se s časným budíčkem smířila a doufala, že mě v tom káva nenechá.

Venku tou dobou panovalo pořádně psí počasí, proto jsem se po každém venčení zachumlala s kávou zpátky do peřin. A protože jsem měla čas navíc, pustila jsem se do čtení knížky, která mi ležela na nočním stolku ladem už dobrého půl roku. No a světe div se, za těch čtrnáct dní s Alanem jsem jí konečně dočetla! To vstávání je přece jen k něčemu užitečné, řekla jsem si.

A tak i když jsem pak Alana vrátila jeho právoplatnému majiteli, v časném vstávání jsem pokračovala. Pár nedočtených knížek se v mojí knihovně totiž ještě najde.

PS: Musela jsem ale přijít na způsob, jak se k vstávání přinutit i bez psího budíčku. Podívejte se, co jsem vymyslela: